V mihotavém světle,
Snad z pouličních lamp
Zahlédla jsem fragmenty existencí.
Sbíhají se na stěnách,
Bezbarvě.
V černi všedností.
S obdivem se jim dívám do očí.
Dosytosti.
A v odrazech už nejsem já.
Není ona,
Jsem jen já a její stín.
Teď jsme dva. Jsme tři.
Jsme sobě rovni.
Ostrá řezanost
Všech těch stínů
Tvrdá, přitom bez zlosti.
Vždy jsou se mnou!
Jsou mnou
Jsou mou
Přirozeností.
Pro tento moment mají smysl.
S hořkosladkou nevědomostí
Se tanec všech těch dravých stínů,
I monotónnost všech mých činů,
Pomalu vytrácí,
Světlo je vyhostí.
A pak zmizí,
Kdesi v dáli,
Kdesi v nekonečné všednosti.