Bezová

Růžové krůpěje
zamrzly na bezu,
jenž schován do ledu
jen stěží dozraje.
Jen těžko uspěje,
kdo činy vítězů
pohrdá dopředu
a čestně nehraje.


Zaslouží uznání
těch, které pomate?
Nebo si zaslouží
jen tvrdě potrestat?
Jdou deštěm po pláni
dvě dívky copaté,
jedna z nich zatouží
v operním světle stát.


Zpívá před zrcadlem,
když večer sama je,
překrásné árie
o říších za duhou.
V pokoji povadlém
rostou dvě bonsaje
- odvahou první je,
zkušenost je druhou.


Kleštičky kritiky
větvičky střihají,
pomluvy z kořínků
tahají živiny,
pak talent dotyky
slzičku na kraji
promění v rozinku
a přidá maliny,


aby snad nezvadlo,
co teprv plody dá,
co nikdy nebylo
víc než tvar poupěte.
Benátské zrcadlo,
španělská corrida,
- děvče se zasnilo
a venku bez kvete.