Školní lavicí

 

Dny střídány tancem elegance,

rezonance v hlase s pády do deliria pohlcení.  

Nálady horské dráhy jak na spadávce času,

zmaru ve školní lavici ve špici role v úprku.

 

Sladká domovina volné tvořivosti,

osobnosti zkoumání neustálého učení co baví duši mou,

nasávat informace zkušeností.

Žiju pro požitek, tok myšlenek provází.

 

Nervy drásá, nuda školní posedává, škrtnout docházku a zmizet jako pára.

Vláčena pravidly, úkony, co musí. Škola instituce bláhová,

roboty vymazané hlavy programuje, poslouchajíc příkazy, není zde místo tvořivosti.

Pryč z tohoto pochodu… Systému, jež roky chřadne, ať padne.

Zplodit instituci, podporující ducha tvořivosti. 

 

Ach, zmocňují se mě muka mučení mysli myslicí.

Ve školní lavici, vždy útlum naleznu.

Ach, nechci tady být, nechci ztrácet drahocený čas,

naplno žít volnosti přírody.

 

Žít v hlasové soutěsce, protáčet se v úžasu,

vzhlížet k nebesům, svou mysl otevřít.

Ach, budí mžitky v očích sluneční extáze...

 

Budova s minulostí vězeňskou, nazývána školou.

Vždyť jasné, duch sbor mistra bdící nad vězni, posedl učitele,

umučení soupisky v drtikolu kódu, skály lámou, krotitelé krotí své žáky,

zdání klamné,mrhavé či kladné?

Harmonii naleznout v extrémních protikladech výšky a spádu…