Paradoxy

Dva kroky od něhy,
tři schůdky od souznění.
Tma spadla na břehy
v potoce z rozednění.


Přecpaná náměstí
jsou jaksi bez živáčka
a v knihách o štěstí
o smutku učí žáčka.


Klenuté kopule
z dob rané renesance
koktají plynule
k tanci bez elegance


a v tanci se k Hance
přitulil cizí kanec,
- poslanec bez šance,
emoční vypatlanec.


Dva krůčky od lásky,
jen pět stop od zármutku.
Barevné provázky
jsou černobíle vskutku.


Náhrobky ideí
zdobené ze snů věnci
Jsme snílci, později
nemuži, nemilenci.


Ostnaté bezpečí,
dvě stě let staré dítě
jed, co tě vyléčí,
když léčba nakazí tě.


Spoutaná svoboda,
zmrzlina bez kornoutu,
vydřená náhoda,
daní, co nevezmou tu...


Dvě stopy od citu,
šlépěj od netečnosti
Skrýš - však bez úkrytu,
bělobou černé kosti


Osůbka maňáska
s talentem k rozplakání
Má láska neláska,
nenávist k milování


...a láska k nechuti
- podivně tkaná duše.
Chceš? - Touhu vezmu ti
a vystřelím ji z kuše


tam někam do dálky,
přesně kam neřeknu ti...
Není mír bez války,
není sen bez usnutí


Není mor bez lidí
- kdo z nich si nejvíc nakrad?
Ti, kdo smrt závidí,
ať klidně zdechnou dvakrát!


Dva palce od zřídla,
tři lokty od důvěry.
Určuje pravidla,
kdo máchá revolvery?


Kdo srdce vezme ti?
Tak kdopak tahá za nit?
Jen, pozor na děti!
- ty bychom měli chránit!


Jsme jenom pohádka,
co nikdy nestala se,
jsme vlk, jsme kůzlátka,
jsme o číslo míň v pase.


Jsme teplo studené,
když čmárá si mráz na sklo.
Jsme guma z kamene,
jsme dřívko, které prasklo.


Jsme volně závislý,
hranatě oblé boxy..
Proč hnát se za smysly,
když jsme jen paradoxy?