Naděje

V temnotě, ve které je světlo,
prosvítá jak díry v cedníku,
v temnotě, ve které je jas,
není důvod pokládat ruku na díku.

Myslel jsem, že už tam zůstanu,
její řetěze drželi mě tak pevně,
klíč nemohl jsem nikde nejít,
a to jen proto, že ukrýval se ve mě.

Tahá mě spět,
chce aby jsem ji sloužil a byl jejím otrokem,
já už ale vím jak se dostat ven,
a naopak stát se svým prorokem.

Vidím světlo, cítim teplo,
však stále jsem ještě podchlazen.
Z temnoty pomalu dostávat se budu,
až když na těle ucítím teplou zem.

Když zaleje mě slunce žár
a já opět dýchat budu moci.
tehdy spomenu si na ní,
jak na noční můru po probuzení o půlnoci.