Jiskra

Mám malou jiskru, sotva žhne,
jen vteřinu a vyhasne,
papír příložím, ať neumře.

Lehce vánek nechť pomůže,
ať vzplane papír,
ať rozkvete jak čerstvá řůže.

První malý plamínek hned zhasne,
trpělivost neztrácím,
okamžik pouhý a zase svítí.

Přiložím jen trochu dřívek,
ať papá, ať má co jíst,
dřevo on rád, malý plamínek.

Přikládám dál, snažím se ať žije,
dřevo polyká, hltá,
snad brzy, brzy mě zahřeje.

Už není pouhou jiskrou, už plápolá,
větší sousta si bere,
po okolí vrhá stíny a tmu vyleká.

Mrknutím oka svítí rudě, hřeje a žhne,
však nemám dost,
ať hoří více, má touha mne žene.

Roste dál, je větší a větší,
hřeje až nepříjemně,
mne i mé okolí čím dál víc děsí.

Tu někdo vědro vody na něj vrhne,
a druhé, a třetí,
on umírá, zhasíná, ale k životu se dere.

Však vody dostatek, oheň zhasíná,
má snaha zbytečná,
marnost, a má touha umírá.

Doutnají zbytky, v očích to štípe,
chlad vkrádá se,
smutek a beznaděj na dveře klepe.

Vrhnu se k ostatkům, k tomu co zbylo,
hledám nový začátek,
najdu malou jiskru, však nemyslím na to, co bylo.