Procházka ostrovem pravdy

Na ostrově opar mlhy
a my jdeme pomalu,
pomalu, proč zrovna tudy?
Že by místo loudalů?

Pomalu se někdy musí,
aby člověk uviděl
hloubku proběhlých diskuzí,
třeba by druhým záviděl.

Záviděl to vysvětlení,
jasnost a podstatu věci,
pak nikdo není poražený,
to je jasné přeci...

A tak se potulujem ostrovem,
ruku v ruce s jistotou,
zabýváme se každým slovem
a víme, že nic není náhodou.

Za náma jen stopy v písku,
kráčí vedle sebe,
jsou si potřební na blízku,
tak jako já vedle tebe...

Řada šlápot dlouhá,
začátek nevidíme,
stačí jen chvlilička pouhá
a zase se otočíme...

Chce se nám vracet zpět?
Zase ten z karet vratký domeček...
Změnit to aspoň na chvíli smět,
vidět jen svět barevných koleček.

Nereálné představy fantazie,
to je únik před realitou,
nikdo nám ale z hrnku neodlije,
MY si hrajeme tu roli veledůležitou...

N.