Muzeum

Tady máš životy jako na dlani,
znehybněl je čas,
i když se tomu člověk brání,
neslouží mu hlas.

Muzeum voskových figurín,
to tiché lidské zoufalství,
i kdybys byl třeba beduín,
stále cítíš to rivalství.

V tramvaji jen tak sedět,
jet a nevědět kam,
z okýnka se zahledět
a zas vidět všude klam.

Proto mám velkou skříň,
v ní stovky šuplíků,
když zavřu je, splínu je míň,
ale stále zástup poutníků.

Jeden nese v batohu šunku,
druhý v tašce pomelo,
i kdyby neměl poslední korunku,
stejně by tě to zkoušelo.

To je životní hra,
předem každému napsaná,
i když o tobě ví zbla,
ta hra se jmenuje "hledaná".

I když si život odžiješ
a schováš se do vosku,
najdou tě, smrt si neužiješ,
rádi tě uvidí jako trosku.

A proto žádný vosk,
žádná hra, jen ta skříň,
i když jdou zástupy vojsk,
neopouštěj svoji síň...


N.