Slaný děšť

Proč mraky neprší děšť slaný?
Protože nikdo nechce být ten podepsaný.
Už vím, proč jsou tak vysoko,
každý je hrdina jen na oko.

Vítr mraky po nebi rozfouká,
jsou rády, když se nikdo nekouká,
pak jeden druhý hledá,
jejich luna je stále bledá...

Jen tak si plují a sní o svém ráji,
i když se tak snaží, lehce prohrají,
daleko předaleko nachází se,
ne vše je jen o kompromise.
Ale něco přece jen ano,
stačí slyšet hrát piáno.

A tak se mraky domluvily,
jsou tedy za lidumily,
nedávají najevo slabost
a rozdávají svou radost.

(Pláčou potajnu pouze nad mořem, proto je slané...)

N.