jako kytka

Jako kytka, která kvete,
v zahradě zapomenuté,
v trávě nesečené,
za plotem z cihel,
dávno oplocené.

Krásná, tak krásná,
můj ty světe,
a voní, je svěží,
čerstvě šťavnatá,
oči těší,
ale nikdo jí nevidí.

Hledí,
jak slunce krásně hřeje,
z mraků krůpěje,
pod nimi se radostí chvěje,
a vzrušením.

A věří,
stále věří,
i když ne
kontinuálně,
že přijde a pokochá se,
její krásou,
že spatří právě v ní,
po čem oči žasnou,
o čem sní.

A doufá
a věří
a pak vadne,
i když vodu má.
Se svým bolem,
se stromům svěří,
zase se srovná,
rozkvétá.

A hledí,
jak slunce je krásné,
a mraky kolik mají barev,
a vítr co zpívá,
cítí vůni vzduchu na listech
a na rtech.

A vadne,
a věří,
a kvete,
a věří,
a bez naděje,
byla by zcela
beznaděje
na přežití.