Abb keftu

Nekonečné volání nicoty se odráží od stěn duše, jako skákající balvan, aby s každým úderem zadupal pokusy uniknout z té nehybné hmoty zoufalství světa. Chtíč, kdysi tak přesný kompas vášně se promění na touhu po hmotě i řádu a jediné přání se vymaní nad všechny, touha po budoucnosti a závist ke každému, kdo od svítání do soumraku dře jako kůň. Všemocný stesk po minulosti pak roztáhne křídla a jeho stín padne na vše hezké co oči vidí. To co člověk umí, chce, zná, se rozmělní na prach, zašpiní dlaně, na kterých zbyde jen otisk ambicí a promarněných šancí.