Hrabě Mstitel

Miloval jsem dívku, oči nebeské, havraní vlas,

dnes mi chybí její překrásný, něžný hlas.

Její tep srdce, její sladká slůvka, její jméno Mercedes,

...dnes mi zbyl pouhý stesk a z temnoty zvláštní děs.

Dny štěstí se náhle proměnily v bezmoc a beznaděj,

život můj náhle ztratil smysl, čas a veškerý děj.

Bloudím kolem čtyř stěn, čekám na smrt, konec trápení...

"Mlč, chlapče, mlč! Tvůj život snad zcela ztracen není..."

Hle...Náhle stařík. Je to sen či jen podivný blud mé šílenosti?

"Já dlouhá léta budoval únik...slábnu, již mám všeho dosti.

Předávám ti vše, co mám...I poklad. Najdi opět svůj život!"

Čekám, že vytáhne dýku, by život ukončil ostrý hrot...

*

*

*

*

*

Abbé mi věnoval život, srdce mé však zaplavila zlá nemoc,

msta - potřeba peněz, bez nich nemáte pražádnou moc.

Těm skunkům vyrvu z těla vše, co mě poslalo hnít,

ať se bojí potkat muže bez identity, vrátit čas budou chtít.

Dívám se do očí prohnanému soudci. Svědomí? Přítele udat.

Bankéř uplatný, bez hany a bázně. Nebát se prolhaný dopis napsat.

A ten Katalánec, který umí jen lhát a cizí věci či ženy brát?

Člověk s vratkým postavením, však se již brzy začne bát...

Msta chutná možná sladce, však až ji naplním až po okraj číše,

stejně mě k vlastní smrti povede ta podivná zoufalosti tíže.

Ztratil jsem vše - postavení, otce i lásku...zůstal jsem osamocen,

zbyla jen msta, pak nic, jen prázdno...zůstane jen pouhý sen.