Zatracená láska...

Jsme ztracená láska v naší ztracené době,
nejvíc tímhle vším škodíme si sobě,
hrajeme další z našich trapných frašek,
ani herce nehledej, v hlavní roli (opět) šašek.

Láska i nenávist proniká a pojí nás k sobě,
alibi zase nahodit, že žijeme ve zlé době,
že to není naše vina, naše selhání,
že dnes nelze zažít vztah bez hádek a bez lhaní.

Cesty se nám jinak kroutí, ačkoliv to nepřiznáme,
že tenhle vztah padá k zemi nikdy asi neuznáme,
snažíme se zbytkem sil, násilím udržet hráz,
i když už nás napadá, že to sólo (možná?) půjde snáz.

Utápíme slzy na dně levného vína,
s každou další cigaretou krátíme si dech,
pak se chvíli předháníme, na čí straně vina,
stejně zase...jako vždycky...skončím hádku na zádech.

K jiným nás to čas od času žene,
stejně zase do snů spolu upadáme,
nechce už se nikdy tisknout k jiné ženě,
ani já k jinému muži, když ke spánku se spolu ukládáme...