Věk otevřených dveří

 

 

 

Předmluva

 

Víte, je to tak intimní, ale musí to ze mě ven:

 

Kolika skalními „ó“

zákoutími, jejichž barva byla tak známá

ale bez špetky přirozenosti

 

kolika ústy

otevřenými údivem

zubařským zákrokem

velkými proslovy

i orálním sexem

 

kolika oky tornád

i sluncí

stejně jako

rourami kanalizace

či anály, staženými nervozitou

 

byly prohnány moje myšlenky

 

než je průvan před pár chvílemi

přibouchl do dveří…

 

 

 

Polní muzeum

 

„Zákop“

 

(nejužívanější typ obydlí

počátku 20. století)

 

 

 

 

 

Počty

 

Ruch

se schovává

decibely

po jednom umírají

nástupiště

zatahují deštníky

 

jen jízdenky

kolují dál

 

mají štěstí:

jsou dřív prošlé, než zašlé

 

 

 

Má válko!

 

Jsem žebrák

 

co na dně kapes

pár životních zkušeností

nosí jako cingrlátka

aby plašil pouliční supy

 

a neměl hlavu v oblacích

 

 

teďs mě ale naverbovala

a já se bojím

 

že zbohatnu příliš rychle!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Próza nebo poezie?

 

Bavme se o drobcích!

 

jako by vyzývalo

děcko se suchým rohlíkem

 

tak dobrá:

 

vteřiny od konce

roztoče v polštáři alergika

nevynucená včelí bodnutí

nýty Titaniku

 

malé příběhy

velkých cest…

 

 

mezitím ale

přišla jeho matka

a rázným „jez to nad tím talířem!“

rozluštila tenhle rébus

 

 

 

Cesty jsou zrádné!

 

Někdo někde vypustil duši

a zprávy toho byly plné

 

někdo někde vypustil duši

a měl plné koleno štěrku

 

 

 

Urbanizace

 

Města se rozrůstají

 

a tak vesničané stále častěji

 

dostávají se do kontaktu s člověkem

 

 

 

 

Měla tmavé vlasy

 

Znal jsem ji

jako své dopoledne

 

hnědé oči

piha na tváři

 

a ty vlasy…

 

měla kaštanové

 

- nebo kávové?

možná s přídechem

kobaltu

 

nevím přesně

znal jsem jí

jen v dopoledním světle

 

jak zbylo mi souzeno

 

 

 

Těžký den

 

Přišla domů

oddychla si

 

napustila si plnou vanu

do ní hodně pěny - jak to má ráda

 

sklenka bílého

které tak příjemně kontrastuje

s horkou vodou

 

 

ještě před koupelí

se šla vymočit…

 

prkénko zůstalo zvednuté

 

 

Bylo nebylo

 

Některé scény byly vystřiženy

 

a historie se tak

zpřístupnila mládeži

 

 

 

Zavázané oči

 

Kdybychom znali

dráhy všech vesmírných těles

 

asi bychom každý den

měli ten výraz tváře

 

jako když v dětství

měli rodiče

 

napřaženou ruku

 

 

 

Tenký příběh

 

Celý život jsem se třásla

 

strachem ze špatného tónu

 

 

 

Poslední nemoc

 

Jak nůž žehnající chlebu máslem

stejně tak můj pohled

žehlil hltavě hlas barev kolem

příroda nemluvila

 

a stejně vím, čím by chtěla být

a kolikrát nebyla

 

bere si mě zpátky…

Nirvána

 

„Nakresli mi svůj klid“

 

řekla polohlasem

tak divokým

že jsem zapomněl

na ty dvě pětiny

prospaného života

 

a vnímal jen prostor

kolem sebe

(bylo ho najednou až moc)

 

 

vzal jsem tedy pravítko

 

a začal rýsovat

 

 

 

Zmoudření

 

Kolikrát nám to naznačovala…

 

a stejně jsme nadělali

tolik klukovin!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dovětek

 

…Ano, dveře!

 

Byly to ony, kdo mi ukázal

čím jsme:

 

jsme jako dveře

 

spojnice hmoty

a cest

 

jednou otevřené

jindy neprodyšně

sklíčené

 

 

jediná paralela mi stále uniká:

 

jak je na nich znázorněna naše smrt?

 

když jsou uzamčené?

když jsou vysazené?

vyměněné?

 

 

zatlučené?