Začátek

S překrásnou vizí tančícího listí

proplouvám

k víčkům cizím a hodlám je vésti

černočernou tmou

dlouhého snu.

 

Podhrabem se pod plotem

až v tom nejzazším koutě zahrady

rychleji, než dosud plula si životem

silněji, intenzivněji, 

pokorněji.

 

Temná, ale čirá je řeka,

která zde pramení.

Kámen po kameni

studenou nohou

toužíš po znamení.

 

Hustým lesem smíšených

tvorů podivných,

přes horu s moudrostí mudrce

se v myšlenkách svých

přibližuješ cíli

k cestě

za mnou

za krátkou chvíli

za mnou

přijdeš.

 

Nekonečnost zahrady tě nenechá již znovu vstát ze stejného lože,

hřát tě však může útěcha prorostlá vědomím toho,

jak bdění

snadno zamění

leckdo za snění.