Petr

Na jednom hotelu v Praze stalo se,
to co nikdy nechtěla jsem,
že poznala jsem člověka,
co kdybych ho poznala před rokem a dalším k tomu,
možná že zrovna já bych byla tou,
co by se stěhovala do jeho domu.

U notebooku zrovna seděl,
se systémem Septim pro sklad
a jako by zrovna věděl,
že otočit se má,
protože jeho tvář schovávala poklad.

Šedé oči za brýlemi s tváří porostlou vousy,
na mě se usmály.
Když teď na to vzpomínám
mé oči mě zas pálí.

Byl to můj první den v práci,
tak jsem neměla čas,
ale opravdu jsem se nemohla dočkat,
že uvidím ho zas.
Kdybych věděla, jako moc mi život změní,
nesnažila bych se ho tolik poznat,
ale člověk to dopředu neví.

Teď žít s tím musím, čas prý všechno zahojí.
Já tomu věřím, akorát to bude v době,
kdy už budu ležet v hrobě.
Tak dlouho potřebuju na to,
abych zapomněla na dobu,
která sice dost bolela,
ale stála za to.

Bez kanceláře jsme seděli v lobby,
kde poznávali sebe a svá hobby.
Byl to první člověk, se kterým jsem si tykat začala,
a teď mě nenapadá žádný rým, který bych sem dala,
tak budu pokračovat dál nerušeně.
Pokud už vás můj příběh nebaví, tak dál nečtěte.

Povídali jsme, tak nějak se bavili o všem.
Nepamatuju si o čem všem, jen vím, že o jedné věci ne.
S tou věcí přišla až má šéfová
a ta věc byla taková,
co vztahů se týkala.

Zeptala se, Petře co vaše přítelkyně?
A mě polil pocit jako ledová voda.
Musela jsem chvilku být jako plavkyně,
abych z hlubiny se dostala,
na takový pocit přece není vhodná doba.

O přítelkyni se vyjádřil, že je vše v pořádku.
Prý jsou spolu půl roku. To sice stačí do začátku,
ale třeba není pozdě, říkám si.
Byla to chyba, měla jsem to hned nechat být,
ale takový život není, Živote, svině jsi!

Po třech měsících, co jsme se znali,
jsem věděla, že fotbal hraje.
A šéfová měla nápad, že se tam zajedeme podívat,
třeba jejich tým vyhraje.
(Taky že vyhrál, že ani tabule na skóre jim nestačila,
ale to je jiný příběh a tím bych vás nudila.)
Zapomněla jsem se zmínit, že Petr je tak trochu nasrávací typ,
a protože se jeho povaha nespojila s refrakcí,
výlet na fotbal se tak nesetkal s pozitivní reakcí.

Měsíc nemluvil s náma oběma
a hádejte, kdo to nesl hůře.
Šéfová ne, ta se ani nesnažila vcítit do jeho kůže.
Mě líto to bylo, ale také to přebolelo.

Měl tetování po těle,
mě ale stačila ta dvě,
jedno bylo z Mechanického pomeranče, který jsem poznala hned,
vždyť znám knihu i film, tak překvapen byl hodně.
Na noze nápis latinský, však ten znám taky
Život je boj! a nějaký znaky.

Vrátím se k jeho holce,
kterou stále nesu těžce.
Během těch dvou let, co jsem ho znala,
jsem nikdy neměla pocit, že je to s nimi vážné.
Nikdy o přítelkyni moc nemluvil, pořád jen v jednotném čísle.
To se změnilo loni na podzim,
kdy v září se zázrak stal
a Petra mi navždy vzal,
ten okamžik, kdy na otázku řekla ano,
ta holka, co ani neví, jaké má štěstí, že má jeho.

K tomu, jak jsem se měla, vám moc neřeknu.
Viděla jsem jen černě, žádnou barvu k tomu.
Tak jsem žárlila, měla vztek až ze sebe mi bylo zle.
Takhle se hněvat na štěstí někoho, kdo společnou cestou jde.
Nemluvila jsem pak s Petrem několik dní.
Nevím, jestli to registroval nebo ne,
ale asi ne, jelikož necítil to samé, co já k jeho osobě.
I když jsem se snažila vždy co nejvíce času trávit s ním,
protože jsem ho nikdy nepřinutila jít ven,
ani do antikvariátu v hybernský.

To jsem ještě nezmínila? Měl rád knížky.
Jako já.
Další z mnoha věcí, co nás spojovala.
Moc chtěl knížku od Krakauera a já sehnat ji nemohla.
V nakladatelstvích mi řekli, že vydat ji už nemůžou.
Tak přestala jsem se bavit s tou lůzou
a začala knihu sama přepisovat a chtěla ji pak vydat.
Přepisovala jsem dnem i nocí,
a ve tříčtvrtinách jsem našla originál, co musela jsem mít mermomocí.
Takže pár dnů před Vánoci, měla jsem dokonalý dárek.
Věnování jsem do něj nepsala, nechtěla jsem mu doma dělat zmatek.

Z dárku byl unesený, přijmou ho nechtěl.
Vrátit ho díkybohu nesměl.
Řekla jsem mu, že když s ním nemluvím jeden den,
že mi ten den za nic nestojí.
Netuším, zda mě vůbec slyšel nebo bral na vědomí.
Možná spíš nechtěl. Myslím, že měl.
Měl mi říct, že mě nechce,
nebylo by to pak tak těžké.
Ani vlastně doteď nevím, zda mě měl rád nebo ne,
nikdy se ke mě nevyjádřil,
ať už měl na srdci cokoliv,
nedoneslo se to mně.

Pak jednou domů jsme šli prostě,
na tramvaj po Čechově mostě.
Odjel, tehdy svou oblíbenou tramvají č. 5,
a já se chtěla k četbě z rána vrátit zpět.
V tom jsem v kabelce nahmatala knihu.
Takovou jsem tam ráno neměla kupodivu.
Bylo to vyprávění o Bukowském,
konkrétně Bukowski ve vaně.
Hned jsem poznala kdo mi ji tam dal,
kdo dárky nedává a na Vánoce sr*l.

Číslo jsem hned vytočila
a radostně jásala,
že mám knížku a vrátím mu ji brzy,
protože stránek má málo.
On že ne, že je to moje knížka.
Slovo jsem mu nevěřila a pak viděla ty črty
v knížce, kde věnování stálo.

Další na co ráda vzpomínám,
je zmatený Travolta,
který se takovým symbolem stal.
Dál nenáviděl slovo skladník,
velmi ho štvalo.
Nepomohla ani změna jména emailu,
nebo že bez něj by to na hotelu za nic nestálo.
Ale na to nebral ohled.
Mě to bylo jedno, mě vždycky stačil
vidět jen jeho pohled,
co vše ostatní potlačil.

Spolu jsme se nasmáli, pomáhali si s prací.
A ty inventury! Jak se mi teď všechno vrací!
Rád rýmoval, to se musí nechat.
Např.
Fusilli si zkusily a já jim řekl ne ne, že mám radši penne.
Tyhle chvíle nikdy nezapomenu,
jsou mi velmi drahé.
Zvlášť, když mám chvilku na přemýšlení a večery jsou vlahé
a já jen sedím a mysl mám obklopenu
těmito vzpomínkami z toho proklatého hotelu.

Před pár měsíci se stala změna,
že přišel zvrat.
že výpověď jsem podala
a čas strávený s Petrem mi byl vzat.
Když mi došlo,
jak málo času mi zbývá,
tak bylo tolik nocí probrečených,
těch slz co přes den se skrývá.

Cokoliv chtěl,
napsat knihu, natočit film, jet do LA,
dokázala bych mu splnit.
Třeba i pro něj vykrvácet, jen nůž mi dej!
Věřím, že bych pro něj byla lepší volba,
ale láska si nevybírá,
nebyla prostě se mnou shodna.

Do posledního dne,
jsem byla skoro stále s ním.
I když mi večer bylo zase mdle,
že je další den pryč a já šílím.
Přemýšlela jsem pak moc,
o tom, že jsem správně udělala,
i když jsem pak probděla každou noc.
Protože když je láska neopětovaná,
je jako jed.
Jak mě srdce bolelo, jak bych si ho vyškrábala,
tím že odejdu se posunu vpřed.

Poslední den, jsem moc času s ním neměla,
bylo hodně práce, chvilku jsem si najít neuměla.
Na rozloučení došlo,
jen jsem ho objala.
Myslel, že se ještě někdy uvidíme,
že loučit se nemusíme tak hodně.

To jsem jen hlavou v duchu vrtěla,
že ne, že už nikdy víc,
protože bych to se zdravým rozumem nepřežila.

Dala jsem mu další knížku, kterou chtěl,
tentokrát už s věnováním, děj se co děj.
Netuším, jak mohl asi zareagovat,
mohu se jen domnívat.
Nechala jsem mu ji na stole
a doufám, že svou knihovnu nepřestane rozšiřovat.

Spousta věcí mi ho každý den připomíná,
tolik jsme toho viděli, tolik spolu mluvili,
že těžko se zapomíná
ale musím,
to se dělá abychom přežili.

Je to přesně týden, co jsem ho viděla naposledy.
Budu se snažit ho nevídat, co se dá dělat taky.
Neříkám, že nebude den, kdy se nebudu pohybovat tam, kde on,
vždyť vím, kudy chodí na tramvaj dom.
Ale setkat se s ním už nikdy nemůžu,
nikomu tím nepomůžu.

Bohužel jsem se jen špatně zamilovala
a do něčího života a mysli bych se míchala,
tam kde jsem se asi ani nikdy nevyskytovala.

Kdybys to četl, omlouvám se za všechna ta klišé,
že je to jen další báseň z milionu
co o lásce píše.
Ale věnuj pozornost tomuto fejetonu.
Jsem sice hrdá a ne moc křehká holka,
ale pořád jsem žena s city,
a co krev jí v žilách koluje horká,
co na tebe niky nezapomene
a co se vždy začne smát,
když na mysl ji přijde
sešívací svorka.



Sbohem, Petře.

S láskou
***