Skleněnka

Život je tolik pomíjivý
když si vítr pohrává
s copánky malé dívky
v rudých šatech a
vlněnou mašlí ve vlasech
Která se vzdouvá a třepotá
jako motýlí křídla
Jen vznést se do nebes
k těm tvářím v oblacích
zahalená v nevinném ovčím rounu
ve víru prachu drolících se cihel
Ještěrčí jazyky olizují své zornice
a přidávají do kroku
civějíc pod nohy skrze stíny neonů
jim mezi kluzkými prsty propadává
růženec plný tisíců
truchlících snů

Spatřit záblesk celého světa
každé lidské bytosti ve své přirozenosti
každé odkvetlé růže
jež se rozprostírají na pradávných balvanech
jako vyhřívající se zmije
každý lísteček mohutného dubu
vydávající se na podzim se zenovým klidem
vstříc svému poslání
pod namrzlé slzy hvězd a znavená stébla
V malé
lesklé skleněnce
Co se jako hlava obra
kutálí pod koly aut
stojících na červenou
a uprostřed křižovatky
se rozzáří přes celý svět
Jako zlatá
dělová koule
vypálená z našich úst
vznášejíc se nad lánem
modrých očí