Tajemství činžovních domů

Ty tajemné kouty činžovních domů,
lákaly k průzkumu, když jsem byl kluk,
sehnat klíč od půdy? – no dejme tomu,
potají vkrásti se, nedělat hluk.

Půda jest království všeliké veteše,
malinký tichounký ostrovní stát,
snad jenom číča, jenž přebíhá po střeše,
zákoutí temných se nemusí bát.

V nejvyšším patře nad lidskými hlavami,
v prachu a samotě, v klidu a míru,
leží zde věci, jež leží jak minule,
nemohou udělat do světa díru.

Ten kdo je ponechal v krabicích osudu,
ten kdo se vzdal vzpomínek v nich,
odložil navěky minulost na půdu,
tak jako vzdává se svobody mnich.

Až příště poneseš krabice na půdu,
až věci odsoudíš k věčnému spaní,
mysli na vzpomínky, radost i pokoru,
mysli na radost z dětského hraní.

Jednou je na půdě zas někdo objeví,
prozkoumá krabice, odhrne prach,
vzpomínky někomu jinému vyjeví,
radost mu způsobí při dětských hrách.