V noci

Šel jsem tuhle sadem
po opuštěné pěšině,
podzim dýchal chladem
jen tak zlehka, nevinně.

Z ticha do uší mi zněla
symfonie ohlušující,
co i na Měsíci hřměla
a kolébala všechny spící.

V objetí ticha a tmy
jsem se cítil jak kostelní myš,
před očima tanuly dny
kdy mě hřál hebký plyš.

S melancholií na jazyku
jsem si vykračoval rázně
a toužil při tom po dotyku
jako dřív, prost bázně.

Alkohol mi v krvi vřel,
smysly obestíral oblak páry
a drtil mě, bolelo to, žel,
pokládal mě na své máry.