v obilí zrají kruhy
každý den nachází čáp
novou čepičku
z nebe se snášejí
maličtí Bretschneidři
v buřinkách
mé noční milosti
zažínají ocúnové plamínky
zdánlivého světla
takže polštářem
pro jistotu dusím
svého plechového kohouta
i když oba tušíme
že sotva začíná svítat
kdesi za velkou louží
ale nikdo se tě přece neptá
jestli budeš chtít poránu
vůbec ještě žít...
jo, čepičky... :)
30.11.2017 16:04:22 | Philogyny1
..JSOU OD TOHO, KDYŽ MUSÍŠ JÍT K ŘECE UTOPIT PŘEBYTEČNÁ KOŤATA, SMEKNEŠ A Z KAPSY VYTÁHNEŠ JEŠTĚ JEDNU A V NICH PŘINESEŠ NĚKOMU SMUTNÝMU OPUŠTĚNÝMU PÁR ZACHRÁNĚNEJCH KOŤÁTEK PRO RADOST...PAK SEŠ TEN (TA), KDO MÁ POD ČEPICÍ****:-DD*
30.11.2017 16:48:02 | Frr
...mám rád tu jeho živou narezlost...:-)
30.11.2017 09:58:32 | Jort
bratře viď ! ach ta vůně zteřelýho, ještě ne docela naplněnýho dětství.....:-D* :-))
30.11.2017 13:25:52 | Frr
Frr - také jsem dnes ráno měla čepičku na hlavě, v nebi totiž andělé natřásají peřiny:) myslím že plechoví kohouti také kokrhají,i když mají poněkud stažené hrdélko a každé ráno někdo čeká na tvoje básně..**ST** :):):)
30.11.2017 06:43:41 | Anděl