vigílie s plechovým kohoutem
vigílie s plechovým kohoutem
v obilí zrají kruhy
každý den nachází čáp
novou čepičku
z nebe se snášejí
maličtí Bretschneidři
v buřinkách
mé noční milosti
zažínají ocúnové plamínky
zdánlivého světla
takže polštářem
pro jistotu dusím
svého plechového kohouta
i když oba tušíme
že sotva začíná svítat
kdesi za velkou louží
ale nikdo se tě přece neptá
jestli budeš chtít poránu
vůbec ještě žít...
Komentáře (12)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
jo, čepičky... :)
30.11.2017 16:04:22 | Philogyny1
..JSOU OD TOHO, KDYŽ MUSÍŠ JÍT K ŘECE UTOPIT PŘEBYTEČNÁ KOŤATA, SMEKNEŠ A Z KAPSY VYTÁHNEŠ JEŠTĚ JEDNU A V NICH PŘINESEŠ NĚKOMU SMUTNÝMU OPUŠTĚNÝMU PÁR ZACHRÁNĚNEJCH KOŤÁTEK PRO RADOST...PAK SEŠ TEN (TA), KDO MÁ POD ČEPICÍ****:-DD*
30.11.2017 16:48:02 | Frr
...mám rád tu jeho živou narezlost...:-)
30.11.2017 09:58:32 | Jort
bratře viď ! ach ta vůně zteřelýho, ještě ne docela naplněnýho dětství.....:-D* :-))
30.11.2017 13:25:52 | Frr
Frr - také jsem dnes ráno měla čepičku na hlavě, v nebi totiž andělé natřásají peřiny:) myslím že plechoví kohouti také kokrhají,i když mají poněkud stažené hrdélko a každé ráno někdo čeká na tvoje básně..**ST** :):):)
30.11.2017 06:43:41 | Anděl