C.L.

Za svůj dlouhý život prošel jsem mnoho cest,

mnohokrát mi ďábel chtěl vzít mou váženou čest.

Jako kluk jsem chtěl dobývat svět jako velký válečník,

později mi pro štěstí a radost stačil obyčejný kulečník.

Snažil jsem se věřit v dobro lidu, ale závist a pomluvy zničí dobré jméno,

historie mého rodu, v mém rodném domě, navždy zazděno.

Věřil jsem, že poctivou práci získám slávu a její věčný lesk,

ale osud mi...do obličeje zasadil ránu, přímo hovno tvrdě plesk!

Jako mladík jsem miloval švarné dívky, jejich ladnou chůzi a tanec,

přišlo stáří, zbyly vzpomínky...a na mé nohy jen pouhá kovová klec.

Má žena odešla potichu, zůstal jsem sám...zbyl mi jen můj smích,

i ten však odnesl ten prazvláštní a víc než studený bílý sníh.

Vzpomínám...jako dítě jsem skotačil s ostatními, chtěl být věčně mlád,

pak být důstojným nástupcem svého otce.... mnohokrát.

Ale musím žít s tím, co mi nikdo nevzal - s humorem,

jinak pojdu žalem, tím podivným lidským morem.

Já, sokol, cítím hrdost, že jsem se za celý svůj prazvláštní život nevzdal,

toto poselství okořeněno humorem bych dalším generacím rád předal.

Tak co, holoto, pusťte mi, nějakou tu pěknou píseň než zavřu oči,

ať to ukončíme vesele, než si pro mě přijede - v černém - podivný kočí.