Na vahách

Čekám až se rozpustíš

s cukrem v ranní kávě,

snídaně je ticho po hvězdách,

otazník mezi stanicemi,

jméno lásky okusíš

s krokem v bosé trávě,

zanechá nádech v hvězdokupách,

jsme knoty mezi svícemi.

 

Zapal mne samotným procitnutím,

jsem obrácený do skla,

včerejšek oděl se do peří,

vzpomínka mívá němá ústa,

obalí křídla souzněním,

do nové košile samota vklouzla,

naděje v náhody nevěří,

poušť je prý po doteku pustá.

 

V marnosti najdeš jen holé věty,

stromy, jež ovoce neplodí,

třista let tráva tu neporoste,

slzy prý vínem nebudou,

i kdybys prosila všecky svatý,

pravda prý ústům lahodí,

po mapách nepřejdeš bosým prstem,

lásku vždy umocni na druhou.

 

Tvé vlastní rty

slovy se zbarvily,

prokvetla těla do světla,

otisky v mezirtmí,

hrdla jsou svázána korzety,

zítřek nám na míru ušili,

po sedmém pádu se zlámala

bázlivost z odpouštění.