Stávka propisek

Jednou takhle na češtině

píšem toho moc, moc, moc.

Tolik toho na matice

nepopíšu za celý rok.

A tak píšu, píšu, píšu

a najednou mám problém,

propiska mi nepíše...

A já říkám: To nad nééééé

Přesně v tu samou chvíli

vedle sedí Eliška.

Taky si to píše, píše,

no, dobře, špíš škrábe.

Píše další písmeno,

a to byste nevěřii.

Na papíře prázdno

a Éla už problém tuší...

                                 Až mi z toho zalehly uši.

Stávka propisek,

jednou to přijít muselo.

Začínám mít pěknej vztek,

kolik i toho uteklo.

Uteklo...

Nicméně...

Nehledíme na probém

jako na strašnou tragédii.

Vezmeme si z penálu¨

prostě propisky jiný.

A můžeme vesele

psát dál a dál.

Tohle je náš

ďábelský plán.

                                  Ha ha ha.

Ach, my dvě hlupačky,

co jsme si to myslely.

V dalších dvou minutách

obě propisky dopsaly.

Teď nevíme, co s tím,

jak si poradit.

Zkroušeně sedím

a Eliška taky....  

                                   Až se z toho stahují mraky.

Vedle spolužačka sedí,

toužebně k ní koukám.

Že v penálu má propisku,

tajně doufám.

Ale nemá...

Protože...

Stávka propisek,

jednou to přijít muselo.

Začínám mít pěknej vztek,

kolik mi toho uteklo.

Uteklo...