Proti proudu

Zaháním smutek jiným smutkem, abych nezahálel,
a neznám spánek - v noci v myšlenkách svých bloudím stále.
A když se rozednívá, mám moc rád západ měsíce,
pak dobré ráno přejí zhasínající hvězdice.

Vyplavím slzy dalším slaným proudem z mojich očí,
a nikdy nevím, je to svět nebo se hlava točí.
Město je město, ale Vesmír je to místo k žití,
na mléčné dráze chvíli počkám, než tam svůj vlak chytím.

Srdcebol vyléčí mi další šrám na mojí duši,
nahlas pak volám - připadá mi, že vsichni jsou hluší.
Potok, co proudí do řeky a ta do hlubin moří,
sekery záseky majestátné zas stromy boří.

Požáry hasím pouze benzínem - ať plamen žije,
oheň vše pohltí a popel nenávratně skryje.
Obrázky maluji jen prstem na skleněné plátno,
svíčky vždy uhasím a nenechám jen tak vyhasnout.

Hlasitou hudbu vždy zesílím o několik stupňů,
volume doprava a u toho si nohou dupnu.
Mám rád tu sílu, z které se mi začnou vlnit řasy a taky když mi vnitřnosti mé roztrhávaj basy.

Klimatizaci pouštím pouze v zimě - ať se peču,
a když utíkám, tak nakonec nikam neuteču.
Na zahrádce úspěšně pěstím plevel a kamení,
a na kytaru hraji zásadně jen bez ladění.

Po cestách nechodím - jen mimo nebo v protisměru,
při narození vztyčil jsem prostředník na kameru.
Až jednou přijde konec a den mého soudu,
tak můžu s klidem říct, že žil jsem proti proudu.