Ach ty temné komory

Jakmile si oči zvyknou snažím se u skulin být světelnou rychlostí,
snažím se světlo chytnout, do ručníků, a nečekám, že se vyprostí.
Vím, chceš se dívat, ale naše umakartová kostka halí se v temný kout.
Pak bude čas se líbat až negativ na šňůře necháme volně schnout.

Co bude jsme tušili, blýskají se vlnky v oranžových miskách s roztokem
a v rozepjaté košili volné ňadro pod kapsou z kárového vzoru beru útokem.
Je jako měsíc s přivrácenou stranou a jako v úplňku odráží svit výbojky.
Prsty naznačím, pak na rtech stanou v červeném svitu a smradu z vývojky.

V tom malém prostoru Meopta vrčí svou písničku a šedesát watů tu hřeje,
prsty jdou nahoru a ten cíp s knoflíky odhrnu, pomalu, štěstí mi přeje.
Jak vaření raci rudnem, v tom světle barva splývá a nezakrytý papír černá.
Do vlasů prsty vsunem a šachtou větrací nese se ozvěna, jsi pořád stejná.