Jsem ztracená generace

Není to tak dávno, co jsem se učila
správně mluvit, s lžičkou pod jazykem
se snažila naučit "r" a "ř".
Musela jsem tenkrát vypadat směšně.

Ještě nedávno jsem vzhlížela
nahoru, a říkala "dobrý den" dospělým.
Teď se to však otočilo a malé děti,
tak zdraví mě, je to v prdeli!

Snažím se vzpomenout na svůj první školní den.
A opravdu ho vidím, jako by to bylo včera,
ale nebylo, je to už 12 dlouhých let,
těžké je tomu věřit.

Říkali, že jsem ještě malé dítě,
ale za pár měsíců budu stát před maturitní komisí.
Jde z toho až strach, jak se
všechno rychle mění.

Když tak koukám do zrcadla
uvědomuju si, že tu holku, která
na mě hledí dávno nepoznávám.
Přemýšlím, kdy jsem se tak změnila.

Říkáte si, že mi táhne jen na dvacet.
To přece nic není, ale nevíte
kolik se toho v mém životě změnilo.
Za tak krátkou dobu?

Žiju se sebou téměř 19 let, ale stále
se dobře neznám a to bych měla.
Říkáte, že jsme ztracená generace.
A v mém případě máte pravdu.