Stařec, dítě a hodiny.

V rohu pokoje dřevěné hodiny vrhají stín a v něm postava stojí

radostný běh víří v koberci prach sluneční paprsek protíná hmotu a čas

smích i pláč dávají naději že záčatek s koncem v plamen se nezmění

ze zlomku vteřiny stává se nekonečno a pod tíhou hmoty v prostor se promění

myšlenka rychlejší než nebeský blesk v zákonu stvoření zrodil se třesk

čas stojí neplyne ani se nemění plyne jen hmota ze které jsme stvořeni.

Tam z nekonečné prázdnoty a chaosu temnoty zrodila se záře lásky a dobroty

ve strunách vlnění zvuk nicoty se v přání promění

neznámé slovo nad propastí se vznáší v nekonečnu souznění nepozná zášti

při aktu stvoření zahalen moudrostí naději dává všem co přijmou pravdu s pokorou.

S pokorou vzhlédni jak nádherná je křišťálem posetá klenba nebeská

dívej se hlouběji až ucítíš chlad nevnímej svět kolem sebe a odvrhni šat

pak uslyšíš dětský smích a hodiny v pokoji jak odbíjí poslední hřích

ze stínu vystoupí postava mlhavá vezme tě za ruku a odvede domů ….