Smotek metafyzicke paranoii

Lezime naproti sobě,

a naše oči leží proti době,

besy se rozprostírají ve spojíte nádobě

a láska a strach se rodi ve stejném hrobě.

Miluji, Te, nepoznana je hlubina naší Touhy,

hra na bohy a bohyně nás zrodila ke smrtelnosti,

úzkost je planeta napatrne pohnutelnosti

a život zrození ze strasti času strouhy.

Nespoutaná hladina metafyzicke paranoii,

patram ve Tvých slovech, ve svém nitru,

ve sklenenem in vitru, odkud strach rodi svou víru,

hlasy nahlodavaji skupenství skutečnosti pneumy.

Jsme propojení v excellenci, poddavam se důvěře,

tvé oči září snilku vyhne lucidni, den po dni opono noci!

Jsme jediné indigo, drak střeží srdce ve věži vnitřních orgánů,

Jsme spolu na vlnách lásky, jež zmrazi strachu oporu,

Vzhůru k ladnym tahum mírové stuhy,

kde lačný démon rozdmychava vir představ,

Utis jejich prenatalni rej, archo zmizení,

archo skutečnosti neviditelného může a ženy,

My jsme Vědomí, příběhy imaginace,

senzualita paměti, cit hlasů elegie,

jedinečnost pritomnosti i její energie,

radujme se ze života, obdarování tělem a duši,

Ještě tolik nepoznaného nad listem lidstva bdí,

jen vědomí jednou rozplodi, otázkou rozpovi,

co jest v nás úkryto, pod střechy strachy z lásky,

prolomit vlny a milovat, prolomit oblaka a milovat.

Lezime naproti sobě,

zaklesnuti v sobě, 

mimo obraz v době,

v hlubokých okvětních lístcích míru,

Shanti věčnosti, láska k poezii,

s láskou v poezii

A poezie v lásce.

Osvobození,

nalezení,

pochopeni.

Vznicene svitky.

...