Seherezadina sufita

Znovu jako poprvé,

mne vaše slova veršů probouzejí v týlu vědomí,

svatá víčka spánku, tak podobnému sestricce odrazu smrti,

        zalepena od jícnu vosku spanileho snu,

          utopeneho v orgiich roztavenych vášní,

            zmizelých na konci basnikova času.

         Znovu jako poprvé usedam k satecku veršů,

      Vaše slova mne budí ze snu,

      slova basnirky opilé touhou,

       zazehnute chticem vnitřních sasanek touhy,

       k rozmanitemu tanci opojení slasti,

            pojidane vejickami v plamincich rozkoše.

      Opět jako Váš trubadur,

    opanuji planouci závoj slova valiveho,

     ve trpytu času vzesniveho,

     na roveň douskum vaší Touhy,

       hořící populnocnimi sny,

       které vzrušují nás ospalý srdeční sval.

      Vstříc planému rozkonejseni,

      vstřícne básni naší jitrni odloucenosti,

       skrze tělesnou vnitřní paměť stehů stenani,

       vznešené písky tapiserii fluida,

      polibena v zrcadlení naší imaginace,

        nás vzruší a upokoji jako poprvé,

       V tisících tisinach milostné básně,

        vzácně obkrouzene vašimi rty,

          ponorenymi do hlubin noci,

        jako dva cizinci před šťastným odcizením,

      meluzinou melancholie setknuti k sobě oprati apatie,

      až na samou mez

       našich vyplasenych nepricetnosti,

      až na samou hranici 

        mezi láskou a šílenstvím,

       kde se snoubí trny a růže,

       v harmonii vesmírné bytosti,

        jenž je láskou,

       nebo zatracenim,

      v čase roztristene věčnosti,

       osvobozené lyrickou přítomnosti.

   Psáno v Sd. 7:55. 9.3.2018 

    V.H.

       Tobě