Souboj

Již černá mračna s mohutnými chapadly ustoupila,
jakoby ani netušila, že jednou skončí jejich sláva.
Konečně se vzdala a všechno doufám pochopila,
tak jako já, když ze sopky na mne řítí se žhavá láva.

Těžké a neprodyšné závěsy pomalu se odhrnují,
aby daly šanci slunci, které tak zoufale potřebuji.
To, které tak neskutečně dlouho jsem postrádal,
za které jsem každý ponurý večer boha požádal.

Vzdával jsem to, byl naprosto zničený a zoufalý,
přesto, že často to přichází a já dobře to znám.
Tentokrát však bojoval jsem se sedmihlavou saní.
Pár hlav jsem uťal, ale ony znovu zvedaly se
jako monstrózní nadpřirozené bytosti,
které po hlavě mne mlátili a já krvácel…

Jak šťasten jsem, že konečně všichni odchází,
tak jak zrádně zaútočili, když jsem to nečekal.
Byl jsem tenkrát na výsluní, múzy mne vábily,
tak moc jsem si věřil, že básně budu psát,
tančit s vílami na louce, zpívat a hrát…