Mé dvě tváře ve smíru

Nechala jsem si

Dnešní moment štěstí

Stéct po úsměvu

Dřív, než jsem ho

Stihla přenést na papír

 

A tak mi zbylo jen

Pár útržků a slov

Přinášejících nostalgii

Když zhasínající plamínek svíčky

Připomíná, že země snů mě volá

 

Má vnitřní žena

Zatím našla svůj kousek

Rovnováhy s mužem

Uvnitř mého nitra

A vyvěsila bílou vlajku

 

Občas je to únavné

Když se váhy kymácejí

Po vlně hrubé bouřlivosti

A něžná ženskost se krčí

Uraženě v koutku

 

Občas je únavné stát

Jako rytíř na stráži

Když raněné city

Mladé paní

Mají stále otevřené rány

 

Ale na konci dne

Když po všech těch

Letech tvrdé práce

Podají si obě mé tváře ruku

Cítím neskonalé štěstí

 

A tak se usmívám

Když těch pár střípků

Zapadá do správné melodie

Zatímco každý z nich

Dává perfektní smysl

 

Protože muž i žena

Ve mně se shodují

V tom, jak je život

Neskutečně krásný

Když všechny rány přebolí