Prokletí předků

Přišel kdys do vesnice mladík jménem Jan,

z mnoha svých chyb přivodil rodu mnoho ran.

Proklela jej dívka, které slíbil lásku, však srdce nevrátil zpět,

z její krásy zůstal na hrobě pouze jediný zvadlý květ.

Tak Jan si myslí, že život prožije tak, jak by chtěl jen on,

však dnes nad jeho rakví zvoní nad celou vsí velký zvon.

Dítko malé pláče - Kam tatínek zmizel, kam? Táto, táto, tatínku...

Matka nic. Dívá se na hrob mělký, za chvíli mění děcku plínku...

Josífek roste...Roste jak z vody...Ale jak jeho otec, má jen svůj osud,

neví, snad možná ani nezná, ve svém srdci, ve své duši, žádný stud.

Dědictví předá synáčkovi malému, sám umírá jak Jan brzy,

jeho srdce jak kov...usazeno na něm přemnoho rzí.

Táhne se to prokletí dál a dál, nikomu nevadí...Pláč?

Přeci potomek mého rodu je bojovník, neuprosný hráč.

Hraješ. O co? O čest? O život? O lásku? Ne. Posouváš prokletí další generaci,

ze které by rád i tenkrát Jan udělal přebohatou, po úspěchu lačnící honoraci.

K smíchu je mi touha vaše, když srdce prodáváte jak na bleším trhu,

přitom malé dítko pláče - Tatínku, kde jsi? - z plná hrdla nebo prázdného krku?

Janovo dědictví se dědilo. Ze dne na den, rok od roku, dál do dalších genů,

už se to usadilo do našich srdcí v podobě bláta, pojď zbavme se těch hlenů.

Nežijme pro vlastní ješitnost a pýchu. Každý jsme originál,

leč jeden musí žít jak žebrák, druhý jako král.

Neublížit, mít přání, být přítel, pomáhat ve zlém a v nemoci,

mít vlastní osud jen ve svých rukou a vlastní moci...

Jene, snad ti odpuštěno jest bude v dávné věčnosti,

již toho prázvláštního prokletí bylo dosti.