Ztraceni

Samota jako cesta,

ta která neopadá,

zdá se jak jedna ze sta,

životem upravená.

Strach jako voda,

v jeskyni uzavřená,

toxická soda,

v žaludku rozbouřená.

Pomoc si volám,

uši však uzavřené,

život na stopku

v dopravě zadušené.

Ztráta mé duše

ve stínu mrákot,

volám já, Bože,

po klíčů cvakot.

Otevři cestu 

ke světu bytí,

k dávnému městu,

do světa lidí.

Ztracena v poušti,

kde sucho vládno,

v urputné houšti,

trnů plno a chladno.

Obrody cesta,

činů květ,

tvořím já ze sna,

k životu zpět.