Zátiší smutku

My v chrámu, katedrále přírody, v zátiší mysli, ticha bezpohnutelne dimenze bledě modrých pásem vyhasinajiciho světla oblohy. Kvetoucí síně myšlenek, úsměvy planouci pláně při první známce vyslovení se přes popelave ticho. .

My v sobě dáváme sbohem Bohu, theogonii vesmírného paladia, okružní jízdě jediné kružnice též vlny, téhož roznetu jediného dechu, vibrace prapuvodni částice, jež volají Aluna.

My v Touze po spojení, draperii rostoucích výhonků mozku, který se rozprostírá do mezí třetí a čtvrté dimenze, na místo odkud nás už nikdo nemůže spoutat mezi tmu a nadsvetelne myšlenky početí.

My ve storamennem trojúhelníku našich těl ve službách lásky, nenávisti, loučení s tvary časoprostoru a nádraží ze kterých odjíždějí duše, domy ve kterých se snoubí právě vyhasle svíce svudnych lici voru snovotvaru.

My ve vytrzene přítomnosti mlcenlivych hovoru objeti, ve svijivem ponoru osobní oběti toho co je pod povrchem, co staví nánosy pravdě a rozprostírá se nekonečnem našich paralelních vesmíru.

My v zasnounene modlitbě za přítomnost, v obdivuhodnem vzepjeti díla a stavby ve výši, ve tvých očích laskavějsi noci, v dotecich krajiny, jež ve mne rozlevas, v přítomnosti stojatého svícnu Míru a pokoje.

My v sedmém zasnoubení v obratniku protinajici náš mystický vztah věčnosti, skrze znovuvzkrisene polibky vykvetajici na listeccich třinácté komnaty lásky, ze srdce majoveho zlata polotekutych myšlenek Básně, iluminovane pokladem Tvé neskonale noci.

Lásko, Vesmíre, Aluno,

Země, Tvoření, Archetypy,

Odpusť za odpověď a všechny slova,

Klid a blahoslavene slunce v duši, 

moudrost v lásce, Kosmosofia s Tebou,

Jednota na loži mystického srdce.

Rozum s pečeti Imaginace,

Tvůrce cestující v čase,

Aby políbil Tvé jméno Vítězství.