Dívka

Je ještě časně, doba raná,
mladá žena jde ulicí,
u pasu sukně vykasaná,
rudý ruměněc na líci.

Všude je ticho, kráčí městem
přijímá nevyřčené rány,
stydíc se zakrývá se gestem,
jenž tak typické je pro padlé panny.

Kdo nesleduje matné křivky?
Kdo odpustí jí činny její?
Kdo zastane se této dívky,
když nahlas všichni se jí smějí?

A ona dále, dále kráčí
ve své pýše a neřesti,
malinko k smíchu a taky k pláči,
myslí, že si jde pro štěstí.