Proces srací

Jistě znáš onen temný škrund,

který ještě temnější problém značí,

větry uchází a ty začínáš být nesvůj,

prostě hovno v prdeli tě tlačí.

 

Jak svěrač se šponuje, nálada klesá,

na čele objevují se krůpěje potu,

zadek si držíš a na záchod spěcháš,

konečně vypudit tu páchnoucí hmotu.

 

Zápasíš s páskem, pak ztěžka dosedáš,

žuchnutí doprovází úlevný vzdech,

povolíš sevření, naopak zatlačíš,

už je dobře, vítězný škleb máš na rtech.

 

Ozvou se syčivé a klokotavé zvuky,

barví se porcelán, voda se víří,

pár kapek jistě tě do dírky cákne,

také máš slepené prdelní chmýří.

 

Po chviličce přidá se také chcaní,

všechno už jede jako na drátku,

v těsném prostoru sice houstne puch,

ale bereš si časák, který znáš už i pozpátku.

 

Minuty naplnily druhou čtvrthodinku,

nohy už úpí, trochu dřevěné se zdají,

vzpomínáš, že ještě stojí okolní svět,

nezbývá tedy, než toaleťák najít.

 

Zmuchláš pár čtverečků hebkého papíru,

vzhledem k té řídkosti jich bude třeba hrst,

už tě vlastně ani nerozhází,

když do průjmu projede tě prst.

 

Jdeš si umýt ruce, nohy příšerně tě brní,

lejno za nehtem ještě musíš vydloubnout,

teď jdeš si na pár hodin po svém,

než si zase budeš muset sednout...