Multituda spektra

Klid, neklid, rapsodie, úplně normální maloměsta, mladík procházející ostrovy ze světla a stínu, mladík ve svetle luceren,  ticho nehmotného šera podvečera.

Nehmatatelné barvy ve spirále přílivu, co by tomu asi řekl autor expanze simpanze? Barvy radiujici do prostoru mentální televize, nejsou barvami radiujicimi do prostoru, jsou zlatou věčnosti maloměsta.

Malá schematicka mřížka před duhovkami bílých zrcadlovek skýtá neobvyklé vizuální tajemství, mezi tím a oním, když zkušenost se bufferuje do vesmíru pod lucernami rodného maloměsta.

Slova vytekaji z hlavy po supersynaptickem mostě do vesmíru makroskopickeho deliria částic, jako surfar kontemplujici v penetrujicim rozhodnutí mapu kvantoveho fyzika.

Nic se neděje, nesouvisející zápisky jedné zkušenosti, paměť postavy, která píše a druhá, která sní. Myslím na ní. Byl to malý dárek pro vizuálního enthuziastu, malý dárek z Amsterodamu, města červených luceren, legitimnich smartshopu s jehlany světla a labyrintem kanálů.

Zrcadlovky s polarizační, difrakcni září radiujici po fibonacciho spirále z vnitřního vesmíru, po opisu každé světlo je frakce vesmírného světla poznamenal sibal pod vousy.

Jestli tohle čteš, promenis se na týden v kraba krasnovlaseho a to plati i pro toho kdo to uslyší. Usmivam se protože objekty, které vnímám v parku a ty které vyzařují světlo, pod mými zraky ožívají skrytým lucidnim životem.

Jsou to pohybující objekty, které promítla lidská mysl do prostoru, lidská mysl na okamžik věčnosti nezávislá na prostoru a čase. Čtyři pohybující kola se sinou vertikálním směrem a místo oči mají dva reflektory vystrelujici diody do vesmíru, okolo zeleno-modré pivoňky eskalujici do osmnácti bodů smeroveho spektra. 

Spirální pudorysy jak mapou parku probiham očima skrze různé vzdálené obrysy zářivých světel, ty se mění ve vzorech dle vzdálenosti a šíře jejich deštníku světelných spiralnich jehlic. V uších mne doprovázejí zlamane beaty a tučné basové linky a vyvolávají ve mne pocit funky tanečníka leticiho hvezdokupou ve svém fuznim tryskoletu.

Je to jako malička lidská procházka kontinuem kosmické zkušenosti, mezi mrknutim gigantických útvaru planet a jejich moři a oceánů, mezi vznikem a zánikem hvezdych radiujicich soustav, porodem a smrti termonuklearnich útrob hvězdných slunci a nedefinovatelne-nedetekovatelnych obrazu lůna černých děr.

Priblizuji se křižovatce, série jedoucích vozu shlukuje mnoho četné obrysy rodici se pozornosti křivek, tak jak difrakce narážejí na moji percepci a absorbují hranice pozornosti v luminiscenci bdele zkušenosti noci. 

Nelze se neusmivat, hlavní tah ulice vypadá z pod kouzelných difrakcnich brýlí jako by každou vteřinu ve městě-vesmíru probíhal ohňostroj na makroskopicke úrovni, v každém eskalujicim modulu by mohly být celé eony bytosti vyplouvajici vstříc vzdelenym soustavam hvezdokup a mezistelarnich pláni neohranicene dětské fantazie.

Jak se blizim jedenactipatrovemu monstru s nescetnymi okny horizontálních rad, vidim jak z lidských domácnosti vystupují zakruty barev studeného i teplého světla, že zářivek skrytého porostu jedné imaginace. Příští roj ozvucnic zachytí vše znovu ještě jednou v primaterialnim rozlišení matrice slunci.