Zapadající svetlo

Oranžové pásy světla nad obzorem se vracejí jako vzpomínky, hlas obeplouva horizont a nutkání s Tebou hovořit tam na věčnosti, jednou nohou mezi živými a jednou mezi mrtvými,

básník promlouvá sám se sebou tvorem hořejší, obloha je dnes blahosklonna nad zlechovskym hřbitovem létají aeroplany do všech světových stran a vzpomínky neumiraji poslední na sluneční straně pozdního odpoledne,

dvě svice na křídlech a báseň jako ozvěna toho, že jsi žil, plodil, tvořil a vnímal přítomnost a lidi se srdcem kolem sebe až stín oněch pohnutek přišel si pro Tebe,

Je to ten stálý táhly dopis na úrovni věčnosti, že vše je dobré a mírné a ze vše má svůj čas a úděl, jako my lidé, kteří žijeme a umirame tady a teď a horime po tom sdělit, že jsme byli, že to nebyl blud a ze přítomný mir byl s námi jako s tebou,

milovat je bodre v hořkosti života a smrti a tvorba je lékem pro chvíle těžkosti a bolesti a tak vím, že se shledáme za oponou věčnosti u zdroje všeho poznání nesmirneho genia kosmu a universa lásky.

(Zlechovsky hřbitov 12.2.2019)