Z BOHÁČE BEZDOMOVEC díl druhý

Podnikatel, chtěl pořád víc a víc, chtěl být nejbohatší ze všech,
tenkrát by si na lavičku, na nádraží, ani neset.
Kdyby však věděl co ho ale čeká, nevěřil by vlastním očím,
na nádraží lavička a umouněná deka.

A tak tedy potom přišlo ještě více špatnejch kšeftů,
peněz míň a míň, v hlavě stres, byl to pro něj přímo děs.
Skromnost neznal, jeho žena také ne, děti ty už vůbec,
no podle něj bez peněz nic nezmůžeš.

On to takhle nějak vnímal, že peníz je nadevše,
a za pár týdnů na to mu žena s dětmi uteče.
Nasadil si laťku hodně, hodně vysoko
a teď má do kapsy sakra hluboko.

Byznys je čím dál horší, levná whisky někdy rum, zatím stále dobře slouží.
Pije, pije čím dál víc, má našlápnuto do Bohnic.
A když ne do Bohnic, tak alespoň do Rodvinovské půjde,
snad v něm ještě kousek zdravé duše zbude.

Zatím prý má čas, zatím otálí, alkohol mu ještě mozek omámí.
Omámí ano, ale na chvilku,
jako když na stromě sedí, smrt alkohol mu podřezává větvi.
A k tomu ještě nejsou zisky, k tomu se jen dluhy valí,
stojí zdrcen na nábřeží, opřen o zábradlí.

Znova nádech a pak zase jde, spíše se však plouží, nevyhne se ani louži.
Jde a ani neví kudy, s lahví rumu smutně kráčí,
tam kde čeká lavička, tam na nádraží.