Ztracená.
Ztracená.
že stále někde je
člověk co nezapomněl
a má mě ještě rád.
Jsem tu teď sama
neviditelná a ztracená
vzpomínky na mě,
má je někdo v paměti?
Kde je to misto
kam chodila jsem spát
kde měl mě někdo rád.
Měl mě někdo rád?
Cosi mě táhne dolů
a nejde se zvednout
co to v sobě mám
co mi to podkopává nohy?
Jsem to já sama?
Stíny mé duše.
Co jsem to za člověka?
Co jsem to za člověka?
Komentáře (3)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk
změníš-li, či docela vynecháš pár výrazů, zdánlivě konvenčního formátu., jimiž přesně nepateticky neokázale vyjadřuješ závažnost Tvé situace, báseň Ti podklesne v kolenou a nejspíš se z ní stane strohá zpráva o stavu Tvého přetíženého močového měchýře...
...proboha Karle..znovu Tě zapřísahám, abys autory neblbnul svými návrhy ku
změnám jejich básní....ztratí chuť a snahu vůbec cokoli vyjadřovat svými možnostmi svého osobitého hlasu v souladu s niternou potřebou sdělení...
k následujícímu komentáři K.K.
29.04.2019 14:42:17 | Frr
zaujalo mě jak sama jako by bojuješ s právě napsanou frází "chodila jsem spát kde měl mě někdo rád" To je fráze jak vyšitá. Ale hrdinka jako kdyby si to uvědomila a pokračuje otázkou "měl mě někdo rád?" a to vůbec není fráze. Jako kdyby hrdinka sama uvnitř textu zpochybnila frázi a odvracela se od líbivého veršování k hledání toho podstatného. V závěru jako kdyby už to "uměla" bez problémů opakuje větu, která není vůbec líbivá ani efektní. "Co jsem to za člověka?" KDO JSEM? To není věta na super tip - a přesto je na ní něco velmi důležitého, stojí za to zopakovat.
Básnička je spíš jaksi pozoruhodná, než podařená, ale nadějná a správně nazvaná.
29.04.2019 07:59:20 | Karel Koryntka