Ze života - O smrti

Popěvek slavíka, vítal mě ránem,
čas býval mým sluhou, přítel i pánem.
Však i bláznova píseň má konečné tóny,
i květině sladké odbyly zvony.

Jak jistota, kdy se střídá noc a den,
je čas mezi životem a smrtí vymezen.
Že až o hůlku svoji páteř, budeš hrbit,
teprve strach ze smrti, můžeš krmit.

Ale kdy se náš čas, v prach otočí,
ví jen ten, kdo ho dobrovolně ukončí.
Z poháru bytí, co vteřinu upiješ,
žiješ li ve strachu ze smrti, tak vlastně nežiješ.

Že je smrt zlá?
Nikoli…

Bere nám to nejdražší, co můžeme mít,
to co se penězi nedá vykoupit.
Přináší bolest, i uvědomění,
že tento koloběh, nikdo nezmění.

Odvleče duši, až za brány vědomí,
ztráty jsou těžké, probouzí v nás svědomí.
Přichází výčitky, co by bylo kdyby,
ale smrt nesmlouvá, jen plní svoje sliby.

Každá slza co mi smáčí řasy,
je vzpomínkou, na staré časy.
A i když tu teď nejsi tak dobře vím,
že až dojdu cíle pouti, znovu tě uvidím.