Učebnice

Jednoho dne ve škole,
ještě časně zrána,
při první knih kontrole
čekala mě rána.

Jedna chybí, to je k vzteku,
pak jsem si však bez úleku
vybavil, že fyzikář náš
knihu půjčí, když se optáš.

Volám naň s hlasem třesoucím,
on však neotvírá,
mě zmáhá, s bázní rostoucí,
nervozita čirá.

Beznadějně, přesto záhy,
promýšlím své další tahy.
Plánek na stěně mě v mžiku navodí
k dojmu, že stojím ve špatném poschodí.

Běžím, mám zpocené tváře,
vtom vrazím do fyzikáře,
ale místo pokárání
se ozvalo zachechtání.

Knihu půjčí, načež dodá:
„Nech si ji, zde je jí škoda.“
Tímto jeho vstřícným gestem
jsem byl zachráněn před testem.