DEKLARACE

Udusaná hlína, pod kopyty koní

zvoneček zvoní. Na poplach před

tím, co je útokem na celistvost

země. Slunce svítí jen tam někde

v odlidštěné poušti, do uší ti vnikne

písek z několika hledisek.

Detailní strohost, rozvržený

prohoz. Stojí tam zase sám

záchvat, bolestně astmatický.

Empaticky tuze lidský, v posměch

daný kde nejsou čáry ani máry. Kde jsou

všechny ty uzavřené brány a kdy

budou okovy, konečně servány.

Vzdech se my opovrženě vysmál,

zde tu přistál. Frontu prý, na to vystál.

Jen aby mne jako upír vysál, hlasitost svých

činů tlumí. Nezůstanou však bez poskvrny.

Tak jsem tu v němém snu, ještě trochu ztlum

tu tmu. Kdy my skončí ta realita života nevykvetla

do krásy, na miss ničeho ať se radši nehlásí.

Jednou vstal dvakrát spadl, jeden krok dopředu

a dva kroky zpět. Zaútočil na ten svět, věru s vervou

sobě vlastní. Jen si mlaskni bičem práskni do koní, nechť

vše potutelně odzvoní.