Ucpanej mozek

Tak to je, když je člověk zmatenej.
Můj otec je mrtvej.
moje matka zešílela nebo tak něco.
Její duše připomíná lezoucí střeva
účastníka nehody.
Nevím, jak vysvětlit, že je konec
a tak natahuju ruce,
aby je každá děvka mohla chytit.
Ale vlastně mi na tom moc nezáleží.
Na každý děvce mi je něco jakoby svatý.
A chlap jich má mít hodně za sebou,
ale pamatovat si má jméno jen jediný ženy.
Tak si dám jointa
a třeba padnu držkou přímo na chodník.
a třeba mě někdo zvedne.
Někdo, kdo se stane mým kokainem.
Někdo, kdo si mě do sebe zavede jako jehlu.
335 stříkaček za noc. Mrdat na to.
A taky si pamatuju jak moje matka seděla v křesle
a nadávala.
Pamatuji si jak se mnou vyjebalo pár lidí.
Slabost se mě držela
a strach mě hryzal do zátylku.
Jako to raněný zvíře.
Mluvit bylo jako zbořit zeď.
Jako bych měl plnou hubu sladkostí,
který mě dusí.
Plno lidí kolem mě děsilo.
Jsou jako bedna plná chirurgickýho nářadí,
co čeká jen na to, jak mnou pronikne.
A tak to je, když je člověk zmatenej.