jak triptych oltářního obrazu
visí ze zdi nedovratného včerejška
slíbaný s e n
nedomlklá n a d ě j e
žízní světla
upíjený d e n...
jen topoly podél cest
pyšní
a pohrdavě shlížejí
na rodící se časomíry zítřků
v plačtivé trávě...
znám topoly ... tam u nás ... cestou ke hřbitovu ... vzpřímeně v nebe hledí ... s dlaněmi rozevřenými ... pro pokoru ... úsměv.z
19.10.2019 22:24:26 | zdenka
A tak jde čas... Jen abychom se nezapomněli někde vprostřed něho...
16.10.2019 20:47:25 | Milena
Jako bych cítil z veršů marnost. Ale myslím si, že i optimizmus se Ti usmívá za lubem. Topoly jsou moudré a nerozhazují marnotratně do koruny větve. To raději do zelené svíce.
Rád Tě čtu když rozehráváš pocity.
16.10.2019 11:35:20 | šerý
mám rád pozdně jarní "vánice" topolového chmýří-vždycky si říkám-a jé je, to zas topoly převlíkaj zimní peřiny..:-D*
16.10.2019 12:59:31 | Frr