JAK BÁSNÍCI BOJUJÍ S ISLÁMEM

Není to klam, není to mam:
já za přítele obrazů malíře mám;
on zejména oleji maluje realisticky,
vybroušeně technicky,
ba takřka vědeckofantasticky:
tu krajinku, tu zátiší, tu akt
i jiné prapodivné věci...
A ten můj přítel malíř,
jemuž neschází talent ni takt,
namaloval raz obraz,
na němž prý obří rypadlo
do země se propadlo, fakt!
A já stál před tím obrazem,
na němž pohltila obra zem,
a viděl jen díru v té zemi hnědouhelné,
mostecké jakési,
leč onen stroj nikde!
Tož jsi blbý, nebo co?
výtvarník hned vece.
V té díře zmizel přece!
Toť pravda svatá! Jsem blbý jak muj tata!
Na výstavy nechodím, nečtu,
nanejvýš tak do Frýdy, když je výprodej,
nebo do hospody na dvě po práci,
esemesku z dotykáče poslat,
selfíčko obratně pořídit,
na fejsu něco sdílet nebo lajknout,
ale kultůra? Umění? U mně ni!
Tedy až na nějakou tu veršovánku tu a tam,
ubohou, podřadnou, bezradnou...
To už se asi nezmění.
Ale na filmy se rád dívám, to zas jo,
na ty fajne česke komedyje,
kde se to fackuje a bije,
plné žrádla, flašek, hlášek...
Zkrátka nic mě nepobaví tak,
jako Kurvahošigutntág!
Ani ti Básníci slavní
s tím slavným Štěpánem Šafránkem,
nejslavnějším básníkem všech dob,
proslulejším než Mácha se Seifertem,
neřkuli Holan se Zahradníčkem,
o Ortenovi s Bednářem ani nemluvě,
tak tenhle veleduch, miláček národa,
co Křížem krážem všemi díly prochází
a diváka dějem smutným vesele provází,
dle mého soudu laicky-kacířského
Adolfa Hitlera v Lídě Baarové zahrál lépe!
Publikum však bývá slepé,
v rytmu podprůměru, nevkusu a kýče
srdce mu tepe
a co se vyšší kultury týče,
ošklíbá se a na čelo si klepe...
Na stoličce barové sedíc,
na obraz nad barem hledíc,
na malbu, co má říz,
dumám o tom plátně
a hledám, co je špatně na tom shluku bříz,
na tom hájku březovém vprostřed pole zoraného,
a již vím: traktor zde schází!
Jsa poučen přítelem malířem tuším,
co jasné jest vzdělaným duším:
že traktorista práci dokončiv stroj svůj odstavil,
z montérek zabahněných se převlékl
a do krčmy na lihovinu se odebral!
Tak je to tedy! Už netápu! Už chápu!
Každý obraz vypráví příběh!
S tím poznáním jsem za přítelem přiběh´
a oslavili jsme řádně mé prozření!
Nazítří po vystřízlivění
vypadl jsem z přítelova aťasu
a doma pak usedl k noťasu,
abych celému světu se pochlubil,
že smysl uměleckých děl jsem pochopil.
Ale co to? Umění, zdá se, nikoho nezajímá!
Jiné téma dneska tu je:
Jen o migrantech a muslimech
na netu se diskutuje!
A každý kamarád, každý známý
naříká: Pámbu s námi!
Všichni hrůzou trnou,
že opičáci a podlidi se k nám hrnou,
každý druhý je terorista dozajista
a krvavý džihád chystá!
Proč nic nedělají Brusel a Řím?
Očím svým nevěřím, co s kámoši se stalo?
Copak opravdu stačí tak málo,
pár mrtvých a raněných,
aby se z rozumně uvažujících,
inteligentních lidí, co souvislosti vidí,
šmahem staly tupé ovce,
poslušně baču demagoga následující?
Troubové do trub na poplach dující?
Kde jsem se to ocitl, když jsem ráno procitl?
V Německu třicátých let?
V líhni fašismu, nacismu, rasismu a xenofobie?
Tohle už není česká komedie,
ani historický film s Táňou Pauhofovou!
I pankáči, anarchisti a komunisti,
i muzikanti, výtvarníci a básníci
vytáhli do boje za bílou křesťanskou Evropu!
Existenciální hrozba všechny sjednocuje,
batrachomyomachie jde stranou
a za zamčenou branou
evropského hradu
šikují se šiky novodobých SA
či snad Lidových milicí,
ozbrojené pěsti masy
vyděšených slušných a poslušných občanů,
zatím jen slogany a hesla kvílící,
leč připraveny za zády odvážně zezadu
nemilosrdně trestat zradu:
humanismus, altruismus a nestádní myšlení!
Nevhodných knih a čarodějnic pálení
nepochybně bude následovat,
a jistě už se připravuje i jeho uzákonění!
Co to tu lůzu popadlo?
Naše země musí býti čistá,
proto veškerá špína do díry jak ono rypadlo?
A kdo do čela stáda?
Hitler nebo Šafránek?
Ach, dosti té politiky a paniky,
toho politikaření a panikaření!
Hlava mi z toho puká, třese se ruka
a srdce ta hysterie drásá!
Jaká víra? Jaký národ? Jaká rasa?
Jděte do prdele, vy diváci Novy z Práglu i Ovy!
Je přeci rok nový,
žádná přesně vytyčená trasa, leč tabula rasa,
a jaký nám ho radikální islamisté
a radikální antiislamisté udělají,
takový ho budeme mít!
Život i svět jsou plny protikladů...
Až na dřeň však jít nutno, až do základů!
Dobrat se záporů i kladů!
Proto otázku si kladu,
otázku těžkou jako kládu:
Může výtvarné umění změnit svět?
Ten můj přítel mazal kupříkladu
maluje prakticky apoliticky:
sadista v sadu zásadně násadou oběti umlátí,
kasař se kasá, že z kasáren trezor uchvátí,
v trnavské tramvaji trhovec tatranku
teatrálně trousí
a brusič Karhan se svou partou co?
Inu - brousí...
Kdeže, žádné politické pakty,
žádné téma veliké,
jen fantasmagorie všeliké
a krajinky a zátiší a akty -
dívky a ženy obnaženy modely mu stojí
a sedí a leží a on se stoickým klidem,
naprosto nevzrušen
ten svůj štětec do barvy namáčí
a barvu na plátno nanáší...
Jeho nervy tak mít,
či eunuchem neb homosexuálem být!
On dušuje se, že s žádnou nic neměl,
žádné se nedotkl,
ani sex orální prý neprovozoval,
ba ani k tajné onanii se nesnížil,
jen čisté umění na srdci mu leží
a na ničem více - kromě zisku - nezáleží!
Proto já malířem nemohu býti,
jen básníkem snad jakýms takýms,
nad těžkým údělem ustavičně úpícím,
těžkopádně a dýchavičně
kostrbaté rýmy lepícím,
kvalit doktora Šafránka nikdy nedosáhnuvším...
Leč proč by i poetovi nemohla nahá žena
modelem stát, sedět či ležet?
Zkusil jsem to, pár jsem jich oslovil,
pár facek dostal, ale jedna přec řekla,
že za tisícovku by se svlékla
a všem mým přáním vyhověla,
byť jakkoli zvrácená byla;
když však o inspiraci k tvorbě poesie
promluvil jsem, i od té ženštiny svolné
políček přilétl spolu s přívalem nadávek!
Ano, i bičování, ba i polibek by skousla,
ne však veršotepectví!
Jakáž pomoc! Pokorně vrátím se tedy
ke kanálům a stránkám
erotickým a pornografickým,
podněcujícím k textům sexistickým,
nikoli však rasistickým a neonacistickým,
jimiž ortelózní Olivie se prezentují!
No právě – když může vyučená kuchařka
a barová zpěvačka národ strhnout
a k nenávisti podnítit,
proč by vyučený zámečník
a barový pijan nemohl
s modelky šaty servat a poeticky kopulovat?
Ser na to, řekl mi přítel malíř,
zanechej snění i básnění,
poesií si stejně na chleba nevyděláš!
Sbírky básní vlastním nákladem vydáváš,
po stovce knížky prodáváš,
kamarádům je vnucuješ
a přitom manuálně pracuješ,
šichty ranní, odpolední, noční,
bys uživil ženu a dítě roční...
zatímco já, jen pohleď - patnáct tisíc
chci za tuhle mazanici -
sněhuláka ve vánici!
Mám snad vadu oční?
Málo platno:
Zírám na to čisté, bílé plátno,
jež bezpochyby všem oliviózním ortelistům
a jejich patosledům a nohlízalům
dech by vyrazilo a záchvat purismu vyvolalo,
a říkám si: Proč ses, kurva, líp neučil?!
Patnáct let života promrhals kvůli kapele,
kteráž v zapomnění dávno upadla,
jejíž sláva pochybná dávno uvadla!
Každý víkend pro pár zoufalců
po okreskách se kodrcat a šťasten být,
když aspoň cesťák ti proplatili!
Čtyři desky, tři songy v rádiu, dva klipy v televizi -
co víc? Hovno, nic!
Proto dřeš v továrně, flexibilně, tvárně,
v každé době noční i denní,
a jen zřídkavá autorská čtení
tě ještě drží nad strmou strží,
nad tou propastí, tou dírou,
v níž jednou zmizíš jako rypadlo...
Ač dělník tovární a básník neslavný,
nikdy neklesnu však na podúroveň
nacionalistů, rasistů a xenofobů,
jimiž jsem obklopen
a jichž řady geometrickou řadou rostou,
jichž zvrácená a zrůdná ideologie
a demagogie populistická
jako rakovina všemi strukturami prorůstá
a na kdekom ulpí jako krusta,
neprůstřelná, neprorazitelná...
A básníci k tomu mlčí -
v tom nejlepším případě ovšem!
Trpělivost, však i já umlknu,
strážci čistoty bledí již o mně vědí,
donesli jim zvědi, co mě pálí, žere, svědí,
štve, sere a vytáčí;
trousím prý lži a kydy,
placen vítači a havloidy -
tak bacha na březnové idy!
Rozkol a strach zasévají a pak je slyší růst,
ti bdělí a ostražití měsíčkáři
neboli ti, kdož periodicky
cedí virtuální krev za monoetnickou,
monokulturní a mononáboženskou či lépe
víryprostou vlast!
Omlouvám se, již zase jsem se nechal unést
jako naivní Európa chlípným Diem,
namísto abych si posledních okamžiků,
než překonán bude východní val,
svobodného života užíval
dle hesla Carpe diem!
Jenže i ten můj přítel autocenzurou svázán
jen monochromně už maluje,
vše čistě bílé či přinejhorším špinavě šedé!
Sotva už co jiného svede
a na správnou cestu sveden svou si vede
a jako kolovrátek pořád přede:
Lstivě se k nám vloudila wahábistů banda!
Tady už přestává veškerá sranda!
A když na pivo zajdu,
hospodu plnou najdu těch měsíčkářů,
bděle a ostražitě se rozhlížejících,
za každým keřem zákeřné teroristy vidících,
na heretiky upozorňujících,
hudrujících a varujících,
bez úsměvu, bez humoru, bez radosti,
na příští -
prý nevyhnutelnou -
válku se připravujících!
Já mimoň naivní furt tomu nerozumím,
vždyť taky jen chlastat, žrát, šukat, makat
a snad i veršovat trochu umím,
proč tedy těm geniálním
vizionářům, prorokům, stratégům a taktikům,
jimž blaho národa nade vše,
svou existenci nesvěřím,
proč jim stále nevěřím?
Proč Koňýkovi kupříkladu nedopřávám sluchu?
Jet na něm, dávno byl bych za vodou a v suchu!
Pamatuju ho jako hříbě nevycválané,
nyní však již dávno zkrotlé a osedlané,
jen to předžvýkané a schválené řehtající,
levičákům do ksichtu se chechtající!
A takových náhle „vystřízlivších“ pankáčů,
bývalých opilců a flákačů,
znám přehršel bohužel!
Cesty punku jsou nevyzpytatelné
a Evropa je sud se střelným prachem!
V tom shoduje se Koňýk s tím mým brachem,
ti neprodají duši za pár drachem nebo piastrů!
Z jiného však soudku nyní:
popíjel jsem s jistou tchýní
a tchýně, když se namazala,
bez zábran se otázala,
kdy že už to číro shodím
a přestanu kudy chodím dělat ostudu?
Kdyby tak tchýně věděla,
jaké já mám plány,
ještě víc by se za mě styděla!
To není poplach planý!
Až skončí poslední punkový fest,
pokorně přijmu Alláhův trest:
spolu s Mustafou a Alím
všechny básně a obrazy spálím,
obléknu ihrám, nasadím fez,
semtex a granáty sbalím,
kalašnikova promažu, nabiju a odjistím,
sto desátou súru se pomodlím -
a ty, zemanoide a lžinenávistníku,
se přede mnou třes! A fest!