TULIP

Zamračená tvář, tak mne možná

poznáte. Bez pozlátek jen tak 

nahý, zcela bez výstrahy a tam 

tak, také daný. Naříkání už my stydlo,

nové si tedy uvařím. V reflektorech tmy

tak určitě zcela hbytě, zařářím.

 

Výtah v mezipatře zastavil se, zvoním

a co dále s tím, pomoc nikde, jak neobvyklé.

Otevírám ztěžka dveře, jsem v půli patra

prodírám se vědom si nebezpečí. Spoléhám

jsi tam někde prý, zatím někde vedle. Na to 

elementární štěstí, jež životem drahně let my

cestu klestí.

 

V půli té cesty, výtah se směrem dolů jaksi

pohnul. Orosené čelo něco říct by chtělo, ale

ústy není zatím obdařeno. Třeba by řeklo, 

kurva, to byl blbý nápad co mě napad. Svislá 

rakev kovová, do pohybu se náhle dala. Nemohu 

se pohnout dál ni zpět, život my náhle zbledl a tak

dobře si zatím vedl.

 

Dále mačká to mé tělo, až do té doby než svoji celistvost

nadobro už ztratí. Jako gilotina, půlka těla my absolutně

nestačí. Ve smůle bohatý, krve tu jako ze zabíjačky. Nějakého

k tomu určeného tvora. No nic jen jsem se tak zamyslel, vědom

si toho že někdy méně, je mnohem více. Opouštím, teď tedy ty své

poněkud krvavé vize. Sám sebe ničit nemusím, a to ani, zde v mé

mysli. Za tím si stojím, neochvějně zcela věrně stojíce jako svíce.

Než nějaké plíce, sfouknou to mé plémě, jež nebylo vždy životu tak 

zcela věrné.

 

Tu a zde jsem se narodil, chodil do školy s nálepkou už od

kolébky my tvrdě danou. Sejmout nejde, pohled jeden stačí

a jsem odsouzen i popraven. Presumce vinny zde neplatí,

advokát jen marně hlavou kroutí.

 

Kolik že jsem dostal let, že prý doživotí a bez šance 

předčasného propuštění. Ptám se zač, no prý za to že 

nejsem tady jako ti všichni okolo. Jsem prý takový jiný

a to se neodpouští. Nemohu si tedy vybrat, kým chtěl bych

býti. Slunce svítí na to mé bytí zde, taky hlavou kroutí, ku 

společnému protestu mně teď zve. Ne nechtěl bych být jiný,

jsem rád že nejsem jako všichni ti ostatní. Jsou tak povrchní

a jednoduší ve své mysli, co si tam syslí, asi svůj zvrácený stav mysli.

 

Strč prst skrz krk a jsi mrtvý, tak si to radši jenom

řekni. Slzi tekly jako hrachy, nač ty krachy. Vstoupím

do kupé, vlak si jede to je má vzpomínka z učňovských

let. Kdy ještě každý byl soudruh, ta cesta trvala pět hodin,

na pět piv se hodící. Čtrnáctiletý vyplašený človíček, tehdy

ještě poloviční. Má mysl plna alkoholu, na padesátikilovou

schránku zcela dostačující.

 

Chtěl jsem spát a ráno nepotkat. Tak co na to řekne kat,

sekeru tu největší si vzal, hlavu na zkrvavený špalek tam

my ji dal. Pode mnou košík nevyprázdněný, pln nějakých

hlav, v obličeji nejapně se tvářící. Rozpřáhnul se, sekera vzduchem

letí v dráze nejmenšího odporu. Už ji koutkem oka vidím, slušně

ji tedy pozdravím a ptám se kam letíš. Najednou slyším budíček,

vstávat chlapci honem,  jde se na praxi. Příští denní chmura, po

opici nebo spíše pro trochu nálož piv, teď v mé hlavě vybuchující.

Je my marně, jako stroj vše provádím. Kolotoč marnosti, v jasu

nedokončených náznacích. Něco se my tu veze no konečně, jsou  

to dveře do jiné dimenze.