SLUNCE KDE

Strop řekl stop 

nechci, tu zde 

býti. Chtěl bych

slunce cítit. Tak 

co je, je zde nějaké

takovéto živobytí.

Refrén v písni

stěžuje si, nač

jsem asi zde. Stejné

hlasy jen se stále

asi, jako přizdisráč  

dokola, jen opakuji.

Chci býti první druhá

sloka, prostě vše co

nejsem tak zcela dnes.

Ranní blok oblíbených

slov, kurva zas je ten 

zkurvený den. Odneste 

ho ven, aby zmrzl zcela, 

hned. Tak co má už dost

ještě do mrazáku, tam ho

hoď.

LDN tam teď leží, život

mu někam běží. Nezastaví

nepočká. Prostě taková 

odmlka, svlečená do andílka.

Proležininy, do krvava zabalené.

To co jsi žil už není pravda, amputace

končetin, prý to je ta sranda. Já vím

nechceš žít nechceš být, cukrovka tě

o hnáty okradla. Nebo spíše to, že ty 

jsi tak divoce žil. Chlast a cigarety,

inzulín by jsi mohl prodávat. Jaká

je ta neznámá, deprese tak silně 

ohavná. Přežije tu ránu do hlavy,

nebo sesype se hnedle, vedle sebe.

Kolik ti je padesát pět, tak to zkus

na vozíčku buď, umřít vždy si můžeš.

Vyklube se naděje, nebo zabředneš,

sebelítost prý se u tebe ohřeje. Otevři

okna, kopni do ni, jo ty vlastně nemůžeš.

Nikdo ti nepomůže, mnoha lidmi obklopen.

Co je nejtěžší, že tam stojíš zcela nahý a

vlastně tak úplně sám. Najdi ten svůj chrám

polopravdy, v sobě máš ho ukrytý. Je tam 

někde, není  sluncem zalitý, ale tvoje další bytí 

prý ti povolí, nu prý z mírnou nevolí.

Happy end ten se nekoná, možná to 

přeci jen zabalí. Nebo taky ne a umře 

přirozeně, na následky urtrpěné, skrze

té střelné zbraně. Mozek na stropě

dopřemýšlel, tak snad jindy v jiném

možná ještě zkurvenějším, životě.