Seismograf byti

 

Obraz I. Světlo pokoje; záclony, noc. 

Monolog staré ženy:

 

'Již stářím hladina let obetkana tíží ji samota jez v mysli po ovdoveni stlana...'

 

tím pocitem se rdousim,

absencí chuti do života,

ztrátou naboje paměti,

pohasnutim plamene imaginace,

 

za svým milým bližním toužím jiti,

do neznáma, výšin nebeskych,

kde setkáme se spolu,

unikneme bolu, vysvobozeni z hoře,

 

sdíleti tu hrst prožitku v moře,

nyní mi odpiras v dlouhých dnech samoty,

trousim se stářím, unyla, svrastela,

o milost prosici stařenka,

 

stále snad věřící, 

V lůně sladce milující.

 

Druhý pokoj, zelené zaclony, večer.

Monolog ženy ve středních letech:

 

Sviravy pocit jehlic pod kůži snoubí se z úzkosti hlubin,

pod lebkou myšlenky kolují z niternych hodin,

držet uzdu - či uniknout, utéci od všeho strastneho na Zemi,

či pochopit stálost života, zemdlenost trvání, okamžik co je zde?

 

Strach z kontaktu s tím koho milovala, komu věřila,

sdílela, tkala a lkala čas tu oděný k proclení,

zachvevy míru mění se v záchvaty pláče,

život trnovou korunou uvnitř ji vláče,

 

A z nejistoty o střechu nad hlavou strach na prsou,

z budoucnosti snad, která maluje se v hlavě jako kresba,

A mizí znovu a znovu v dechu zkreslena,

jen tvář syna pod svitem, ji utěšuje slovy...

 

bolest učí ji pochopit zarmutek sklicenost,

sladké je odpuštění, palciva nenávist, 

tryzna je viriva a křivda veliká,

muž lhal jí a utkal v sobě masku netvora,

 

již nemiluje jej, nevěří, v koutku duše, že světlo objeví,

musí dál vydržet, dýchat a povolit, uzkoprse madla,

jichž chopil se osud vedlejší, ztracená láska snad,

milenka; již na jméno přijít nemůže,

 

ať každý poháru svého vypije,

ať vznešená síla ti pomůže,

 

Matko! Země! Noci. 

Obejmi nás v tento čas.

 

 

Třetí obraz, pokoj spoře světlem oděný, na pozadí velkoměsto.

Hlas autora, vypravěče.  Mlada Žena.

 

Volně se vznasejici pocit její emanuje ve mně jako ve tmě,

křik duše vznasejici se pod měsíčním svitem,

serosvit volá; v pláč, ve strach ze slepoty,

ze zhoršení smyslu vidění, jež ji hloubku tká.

 

Pocit únavy, jež mi sdílí, že dlouho čekat ve vrstvách hodin vyčerpáva její vůni, je noc, již spí, sní,

sdílí se svým světem, toulavé hvězdné dynamo její duše.