Střípky slamové poezie

Znovu jako poprvé se zatajeným dechem pozoruješ promlouvat strach z prolomení bariéry mezi tebou a sklĕnĕným vesmírem uvnitř,

v rohu sálu sleduješ vystupující s kadencí slova mezi tichem a výrazem, oscilací a náladou, odezvou a mlčením, niterností a expresí,

slečny s čistou lyrickou poezií lesa, zpovĕď že svĕta ženské touhy a myšlení, volná tkáň o národnostním původu, o obušcích a revoluci, otcovství a problémech a radostech,

vnímáš vteřiny, jdeš do svĕtel jevištĕ, nadechneš se, hovoříš o metafoře k improvizaci, aby jsi pronesl svou báseň,

krátkou, úsečnou a tvořivou o svobodné esenci v Tobě a potřebĕ hledat nevyslovitelno, odcházíš, 

v druhém kole navazují témata, odkazy na Majakovského, jak podává ananasovou vodu kurvám, sebezpovĕdnice hříšníka a nihilisty a jeho promĕna k sebereflexi a častečná ponuka k vnitřním cestám,

v tĕžkostech hovořím lehce a s klíčkem odemykám téma smrti a posmrtného života, jak se mi jeví v představách, na lucidní chvílí vĕčnosti vnímám propojení skrze svĕtlo prostoru se vším co existuje,

do ticha pronáším řádky o možnosti se připravit a o cestě znovuzrození na večírek a cestĕ splynutí s Vesmírem, na závĕr zpívám mantru prána sútry a Ákal matce na druhé stranĕ nebes,

odcházím povznesen, vdĕčen, v živé společnosti poezie, hovorů, imaginace, veršů a láskyplné noci, 

odcházím s hudební nadšenkyní, loučíme se pod nočním nebem, klid zachvátí moji křehkou duši, 

a s ním o tom, že se dostanu do bodu, kdy jak z Timové básnĕ o Majakovském, budu jako dalajlama rozložený na atomy,

kde temnota ostatních je mým svĕtlem, vše je mým svĕtlem, 

zrozením, asanací s jednotou,

sla-amen, sla-amen, praná aka-l ♤.